Tibetský teriér a jeho smečka
(Rodokmen)
 

     Narodil jsem se v chovatelské stanici Sengge v Olomouci, 31.8.2002. Původně se panička s páníčkem, rozhodovali mezi mnou a mým bráškou, ale když jsem k páníčkovi přiběhl (tedy spíš přikutálel se, byly mi 4 týdny), bylo rozhodnuto. Za měsíc na to, jsem přijel do svého nového domova, kde jsem všechno rychle očuchal, počůral a šel si lehnout do připraveného pelíšku.
Ty "trčací! anténky na uších mi zůstaly dodnes :o)))
     Po své mamince Sengge Janis Joplin jsem zdědil nejen podobu, ale také její slunečnou povahu. Energie mám na rozdávání, rád se honím se všemi pejsky, které potkáme. 
     Už od malinka jsem měl nevinný kukuč, takže když mě páníček vodil do školy za svými studentskými kamarády, nikdo neodolal, aby mě nepomazlil. Asi si to do dneška pamatuji, jak mě všichni měli rádi, protože jak panička říká, nedůvěřivý k cizím lidem rozhodně nejsem - což by prý správný tibeťák měl být. Mě stačí, že si jen čuchu a hned poznám, že je ten člověk hodný...ostatně panička mě nikdy s divnými lidmi neseznamuje. No a ty, které už znám, ty musím řádně přivítat.....kdo mě zná, ví o čem mluvím :o)))))

 

     Můj nevinný kukuč mi zůstal opravdu dlouho, ale tady je mi již 5 měsíců a začínají se mnou šít všichni čerti. Teda já žádného čerta neznám, ale znám spoustu psích kámošů, kteří teda nešijou, ale zato si je umím najít kdekoliv. Prostě juknu na paničku, otočím se a letím.... (protože vím, že ona je už pomalejší než já a nemá šanci mě dohonit...takže si prostě můžu dělat co chci :o))) Jenže mi to bohužel dlouho nevydrželo, protože jsem za měsíc začal chodit na cvičák - prý to potřebuji jako sůl - fakt nevím proč.
     Cvičák jsem nakonec absolvoval úplně s přehledem, ale k mé počáteční nelibosti jsem zjistil, že se panička naučila spoustu vychytávek, jak na mě (aniž bych byl řekl, že to bude fungovat :o), ale teď už prostě musím poslouchat a mé vyrážení za kámoši je značně omezeno.
     Asi tak v necelém jednom roce jsem začal chodit i na výstavy. Na fotce sice panička vypadá, jako by byla na mě naštvaná :o))) ale vím, že jí to tam vždycky moc bavilo a že jsem se vždy předváděl výborně, takže to byl asi jen nějaký nedůležitý mráček :o))) I dneska, kdy už se nevystavuji, se na výstavu občas přijdeme podívat a mě se ta atmosféra moc líbí - no paničce každopádně taky!!!

 

     No a tady mi jsou tak 2 roky a to začaly ty pravé akce. Panička mě začala vodit mezi spoustu psích kamarádů a podnikali jsme spoustu různých výletů a akcí. Moje srst již byla celkem dlouhá, i když do dokonalosti zbývalo ještě spousta času, ale i tak už jsem začal vypadat jako pravý tibetský fešák. No jo, jenže to bych nebyl já, abych se spokojil jen se slušným chozením po chodníku. Takže jsem většinu času vypadal spíš jako na fotce vpravo. No opravdu, jsem to já, po lehké koupeli a při báječné honičce se středoasiatkou Cindy. No a tohle mě prostě baví nejvíc!!!

 
     No a takhle jsem nakonec dopadl. Panička shodila můj kožíšek a můžu s klidným svědomím říct, že mi to vůbec nevadí. Jen je škoda, že už nemůžu na výstavy, protože ty mě docela  bavily. Ale na druhou stranu, se můžu plně věnovat svým oblíbeným činnostem, jako je hloubení děr a hledání myšiček, lítání v křoví a po lese, válení se v bahně a brouzdání se všemi možnými vodními toky. No a navíc jsem se zamiloval do agilit. Tedy ze začátku jsem nadšení paničky vůbec nesdílel, ale postupem času a po vyzkoušení všech možných pamlsků, od piškotků až po buřtíky, jsem zjistil, že agility a sušené plíce jsou prostě opravdu to pravé!!! No a tady je pár fotek jak vypadám teď +/- 5 roků starý.

 

 
Sranda závody psí školy BaD... Procházka lesem a skákání přes klády... Čekání na plnění úkolů...
Míček jsem si opravdu zamiloval... Mé pověstné myšičky... Zkušební agility na chatě..